Církevní svatbu začněte plánovat rok dopředu. Dodá ale vašemu sňatku punc výjimečnosti

Je to tady. Našla jste svého „pana Božského“ a už plánujete společnou svatbu. Ne ledajakou, ale takovou, která bez jakýchkoli pochybností potvrdí, že jste si souzení. Takovou, na kterou budete vzpomínat celý život a s dojetím o ní budete vyprávět svým vnoučatům. Svatbu, která vám pomůže překonat budoucí bolesti a strasti, které se občas vyskytnou v každém vztahu a o kterých si myslíme, že právě nám se vyhnou. Jednou z možností je církevní svatba v kostele, která v sobě snoubí nezapomenutelnou romantiku s hlubokým zážitkem vzájemné lásky a oddanosti. Co vám svatba v kostele přinese a co všechno k ní budete potřebovat?

Všechny velké projekty vyžadují čas na rozmyšlenou a také dobrou přípravu. A u svatby v kostele to platí dvojnásob. Taková svatba je „na celý život“, nejde o manželství na zkoušku, ze kterého jeden ze snoubenců uteče při prvním náznaku vzájemných neshod nebo kvůli kolegyni či kolegovi v práci. Výjimečnost a vážnost církevní svatby ukazují také statistiky. V roce 2018 bylo v Česku oddáno 54 470 párů, ale jenom 5 470 párů si své „ano“ řeklo při církevní svatbě. Abyste totiž mohli společně se svým vyvoleným předstoupit před Boha a říci si své „ano“, musíte splnit více podmínek než u svatby na radnici.

Církevní svatby často volí i nevěřící, má to ale své podmínky

Pro církevní svatbu je důležité, aby alespoň jeden z manželů byl pokřtěný. Pokud jste pokřtění oba, je vše jednodušší. Pokud je pokřtěný pouze jeden z vás, musíte požádat o zvláštní povolení, kterému se říká dispens. Abyste toto povolení dostali, musí se přitom pokřtěný partner zavázat k výchově dětí v křesťanské víře.

Že jsou církevní svatby oblíbené i mezi páry, kde je pokřtěný jenom jeden z novomanželů, ukazuje jednoduchá statistika: v polovině církevních svateb, které se konají v Čechách, je jeden z páru bez vyznání. Na Moravě to je o něco méně, svatby mezi katolíkem a nekatolíkem tam tvoří o něco více než třetinu církevních svateb.

Jste si souzení? Příprava k manželství váš vztah prověří i vyztuží

Počítejte také s tím, že když si vyberete církevní svatbu, několik měsíců budete muset chodit k budoucímu oddávajícímu knězi na společnou přípravu k manželství. Tu je potřeba domluvit přibližně půl roku před samotným obřadem. Nejde přitom o nějaký archaický přežitek, ale o cestu k upevnění vašeho vzájemného vztahu a k tomu, abyste si uvědomili, co pro sebe s partnerem opravdu znamenáte.

Co na přípravu říkají ti, kteří už jí prošli? Bára s Martinem měli svatbu letos v červnu. Zatímco Bára je pokřtěná, Martin je nevěřící. „Příprava nás bavila, chodili jsme na kurzy o manželství v Centru pro rodinu a bylo to fakt super. Ve většině věcí jsme si ověřili, že jsme na správné cestě a že na svět koukáme podobně. To nás ještě mnohem víc sblížilo. Určitě bychom podobnou přípravu doporučili každému, ať už má civilní nebo církevní svatbu,“ říká Bára. Martin souhlasně přikyvuje a dodává: „Hodně se mi líbilo, že obřad bude vést někdo, kdo nás bude alespoň trochu znát, zapojíme rodinu, bude to zkrátka takové osobní a ne jen ‚břízka se k břízce naklání a čau‘“.

Svatba v kostele: pohádková romantika i závazek na celý život

Církevní svatba v kostele probíhá jinak než klasická civilní svatba. Za prvé je delší. Pokud jsou oba manželé pokřtění, je součástí svatby také mše svatá. V takovém případě trvá svatba něco přes hodinu. Bez mše potom přibližně půl hodiny. Rozdíly jsou i v řadě drobných detailů, které celý obřad provázejí. Nemusíte vnímat každý z nich zvlášť, ale dohromady tvoří onu magickou atmosféru, o které sní už odmalička většina žen.

Jeden takový detail popisuje například otec Němeček z Baziliky svatého Petra a Pavla na pražském Vyšehradě: „Na úřadě se svatba odehraje tak, že se politický zástupce obce ptá: ‚Berete si zde přítomnou…‘ V církevním sňatku nikomu nikdo nic nebere. Naopak: dává a přijímá. V těch pár slovech je radikální rozdíl. Tváří tvář Bohu, na místě, kde lidé po staletí prožívají nejdůležitější okamžiky života od narození po smrt, se snoubenci vzájemně darují jeden druhému.“

Jedním dechem přitom dodává: „Svatba přitom není jen věc náboženská, ani pouhý formální akt nějakého papírování. Rád to dokumentuji na drobném obřadu, který často při svatbě proběhne úplně spontánně. Když v průvodu přijde před oltář ženich v doprovodu maminky, otočí se a čeká na nevěstu, která doprovázena tatínkem a za zvuku varhan přichází k němu. A nyní rodiče předávají své děti. Je v tom obrovská síla: vzdát se milovaného dítěte a současně přijmout nového člověka jakou součást své rodiny.“

Toto přijetí je přitom z pohledu katolické církve celoživotní. Pro církev je manželství svátostí. Jeden ze základních principů církevní svatby vychází (jak jinak) z Evangelia. Je to ono slavné „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Matouš 19:6, Marek 10:9). Proto také i v případě civilního rozvodu dále zůstáváte z pohledu církevního práva manželi.

Právě v tom je zvláštní síla církevní svatby a manželského slibu. Svatbou v kostele dáváte najevo, že jste si pevností vzájemného vztahu naprosto jistí a že jste zároveň odhodlaní se o tento vztah starat i ve chvílích, kdy bude procházet nejrůznějšími zkouškami.

Jak vnímají církevní svatbu novomanželé

Veronika a Jan

Na civilních svatbách nás mrzí dvě věci: že vás často oodává a promlouvá k vám zcela cizí člověk, kterého vidíte poprvé v životě – to se vám u oddávajícího kněze v 99 % nestane. A za druhé, že je to taková rychlovka – 20 minut na radnici a pak už jde na řadu někdo další, nemá to tu správnou atmosféru celodenních příprav a průběhu.

Barbora a Martin (červen 2019):

Bára: V kostele to bylo primárně kvůli mně, ale Martin s tím od začátku neměl problém, dokonce bych řekla, že se na to i těšil a byl hodně zvědavý, protože u něj v rodině se vůbec nikdy víra nepěstovala a nemají k víře žádný vztah.

Martin: Hodně se mi líbilo, že obřad bude vést někdo, kdo nás bude alespoň trochu znát, zapojíme rodinu, bude to zkrátka takové osobní a ne jen „břízka se k břízce naklání a čau“. I když jsem nevěřící, tak vyznávám stejné hodnoty a s manželským slibem a jeho obsahem souzním.

Oba: Církevní slib se nám moc líbil oběma, hlavně to, že se odevzdáváme jeden druhému. Taky nás bavila příprava, chodili jsme na kurzy o manželství v Centru pro rodinu a bylo to fakt super. Ve většině věcí jsme si ověřili, že jsme na správné cestě a že na svět koukáme podobně. To nás ještě mnohem víc sblížilo. Určitě bychom podobnou přípravu doporučili každému, ať už má civilní nebo církevní svatbu

Pro nás byla svatba stvrzením krásnýho vztahu a takovým „završením i novým začátkem“. Oba jsme svatbu chtěli, bylo to pro nás od začátku důležitý. Bereme to opravdu jako slib na celý život. A je to velká úleva, že máme jeden druhého, někoho, na koho se můžeme na 100 % spolehnout, že to se mnou myslí vážně. I proto jsme se brali v kostele, aby nám ty prstýnky připomínaly naše sliby a ten pocit, který máme teď čerstvě „po“.

Monika a Vladan (svatba 2014)

Vladan: Jako nevěřící jsem, na rozdíl od mé manželky, neměl představu, co církevní sňatek obnáší. A nyní jsem šťastný, že jsme tím spolu prošli. Při hodinách příprav s knězem, které svatbě předcházely, i při aktu samotném jsem si uvědomil a upevnil základní hodnoty, na kterých stojí rodina a celá společnost. Principy na kterých stojí vzájemné soužití muže a ženy a v neposlední řadě významnost samotného aktu. Vše umocnilo místo svatby – malý a prostý poutní kostelík Panny Marie Sněžné u Provodova nedaleko Zlína, odkud manželka pochází. Genius loci vše dokonal.

Monika: Svatba v kostele byla pro mě jako katoličku samozřejmostí. Navíc jsem si už v mládí vybrala romantický kostelík na Provodově nedaleko Zlína, kde jsem si představovala, že se jednou budu vdávat. Uvědomovala jsem si, že pro mého nepokřtěného budoucího manžela taková svatba úplnou samozřejmostí nebude a že by se možná raději spokojil s “obyčejnou” svatbou na úřadě. Byla jsem tedy ráda, že souhlasil. Společně jsme chodili na předmanželské přípravy, kde se jako vírou nepolíbený něco dozvěděl nejen o podstatě křesťanské víry, ale také o manželství jako závazku, sebeobdarování, úctě, a co skutečně znamená setrvat v dobrém i ve zlém. Samotný obřad nemohl být hezčí. Byla to skutečně důstojná a krásná oslava vstupu do společného života

Mirka a Míla (svatba 2009)

Mirka: Že budeme mít církevní svatbu, vyplynulo přirozeně. Míla věděl, že jsem věřící, a respektoval to. Trochu se bál přípravy a rozhovorů s knězem, ale zvládnul to. Na přípravu jsme chodili individuálně, je spíše introvert, tak jsem ho nechtěla moc vystavovat hromadným aktivitám. Svatbu jsme měli v přírodě a měli jsme „jen“ obřad. Myslím, že to bylo i svědectví pro ostatní nevěřící kamarády. Církevní obřad kontra civilní obřad. Tady se dva lidi sobě odevzdají a vzájemné si to slíbí, dívají se při tom na sebe. Už to možná trochu předurčuje jak komunikovat. Manželství je celoživotní práce a můj muž k němu přistupuje zodpovědně. I když po 10 letech není komunikace jednoduchá, nepřestáváme se snažit.